Články, dokumenty, všeobecné informace

Na konci září 2010 jsme opět uspořádali dvoutýdenní expedici do jeskyně Bue Marino na Sardinii (O expedici v roce 2009 jsme psali v minulém článku.). Pokračovali jsme v odhalování tajemství suchých částí této jeskyně, která je patrně mnohem více prozkoumaná pod vodní hladinou než nad ní. Letos bylo opět jedním z hlavních témat hledání cesty, kudy přitéká voda z Coduly Fuili a zkoumání, jakou roli v tom hraje Kašpárkův hrobeček. Naštěstí se nenaplnily obavy, že pravidelné zimní povodně uzavřely hrobeček novým sedimentem, ale i tak se prolongace této nesmírně blátivé plazivky stala naší noční můrou. Rozšiřování poslední dvoumetrové úžiny nakonec trvalo až do předposledního dne celé akce. Když jsme konečnš pronikli, objevili jsme poměrně prostorné chodby o délce 52 metrů, které měly charakter dost odlišný od všeho, co jsme v jeskyni dosud viděli. Po úvodním bahnitém dómku s komíny až 19 metrů vysokými, nazvaném Záhrobí, následovaly prostory ze všeho nejvíce připomínající důlní dobývku. V dolní části byly tvořeny okrouhlou chodbou, do níž pronikla úzká strmě ukloněná prostora vysoká 10 metrů, patrně mladší invazní kanál. Zajímavý je celý ze silně zvětralého bazaltu, který tu byl nalezen. Celá tato Dobývka (Le miniere di Rigoletto) opět sleduje naši známou puklinu směru VSV-ZJZ, která řídí průběh jeskyně odtud až za 17. sifon. To ovšem znamená, že objevená prostora nemíří k jeskyni Su Orcu, jak jsme původně předpokládali (ta je s tímto směrem paralelní), ale zato může vést k občasným ponorům v Codule Fuili. Další možností je, že odvodňuje boční údolíčko vytvořené na stejné poruše. V tom případě by její přítok byl téměř vertikální, což by zároveň vysvětlovalo, odkud se sem dostal bazalt. Na povrchu zde totiž leží zbytky staropleistocenního lávového příkrovu.

Také tento rok jsme pokračovali v objevování horního fosilního patra Ramo nord. Ve vzdálenosti asi 175 metrů od 12. sifonu jsme z vody nalezli do komína, do kterého ve výšce ústilo několik chodeb. Některé se vracely na hlavní tah nebo končily v sintrech. Nejzajímavější odbočka ve výšce lehce přes 10 metrů nad vodou stoupala nad hlavní tah, kde se napojila na širokou chodbu se stropním korytem, nejspíš hlavní chodbu horního patra. Ta směrem do masivu bohužel skončila sintrovou ucpávkou a dalším invazním komínem na hlavní tah. Směrem k východu z jeskyně chodba křižuje spodní patro, kde se nachází několik nepříjemných komínů překrytých tenkou sintrovou deskou. Tento úsek byl poměrně nepříjemný, protože jsme občas nevěděli, zda se pohybujeme po pevné zemi nebo tenké kalcitové krustě. Chodba zdánlivě končila úžinou s excentriky. Tuto úžinu jsme za lehkého poslechu "komorního A" prolezli a k našemu údivu se ocitli na sintrové desce, jejíž spodní stranu jsme o rok dříve mapovali. Tím došlo k prodloužení fragmentu horního patra nad prvním polosifonem o 220 metrů a ke vzniku zatím nejdelšího souvislého tahu horního patra, který známe.

Celkově tak už známe včetně všech odboček asi 800 metrů horního patra Ramo nord. Toto patro má freatický charakter a je na řadě míst propojeno se spodními úrovněmi pomocí invazních kanálů, které mohly vznikat poté, co poklesla hladina podzemní vody a aktivní tok formoval dnešní spodní patro. Horní patro jen přibližně kopíruje tvar spodních úrovní, jen okolo 17. sifonu vede po výrazné poruše přesně nad nimi. Jeho chodby jsou senilní, většinou vyplněné jíly a živou i mrtvou krápníkovou výzdobou. Celé patro vykazuje mírný plynulý spád směrem k moři. U východu je jen několik málo metrů nad hladinou moře, zatímco nad 17. sifonem, který je vzdušnou čarou asi 720 metrů daleko, leží už 25 metrů nad mořem.

Ještě jeden nález měl vliv na průběh letošní výpravy. Tato událost vstoupila do povědomí naší skupiny jako hyenismus. Ovšem nikoliv v původním hanlivém slova smyslu. Už o dva roky dříve jsme v jeskyni nalezli několik zubů, které byly předběžně určeny jako hyena. To byla samozřejmě mimořádná zpráva, protože na Sardinii minimálně posledních 250 tisíc let nic podobného nežilo. Nález evidentně mnohem mladšího hyeního chrupu tedy působil jako senzace. Proto jsme vloni i letos pochopitelně pátrali po dalších pozůstatcích tajemného zvířete. A to nikoliv neúspěšně. Zimní povodně přerovnaly sedimenty a kousek od místa s nálezem zubů jsme tentokrát objevili celou kostru. To pro nás bylo velké překvapení, a tak byla samozřejmě okamžitě uspořádána akce k jejímu bližšímu průzkumu. Její výsledek byl pro nás překvapivý ještě více, pro vědecký svět však mnohem méně. Ukázalo se totiž, že v žádném případě nejde o hyenu, ale o kostru středomořského tuleně. Tedy toho živočicha, který v jeskyni žil až do padesátých let minulého století a dal jí i své jméno. Ze senzace se tedy rázem stal téměř obyčejný nález uhynulého zvířete, i když, pravda, vzácného.

Zpět na seznam článků