RSS
Podrobnější historie klubu z let 1963-2002
Speleologický klub Praha vznikl v roce 1963 jako zájmový kroužek se zaměřením na praktickou speleologii a geologii při Ústředním domě pionýrů a mládeže Julia Fučíka. Jeho zakladateli, Vladimíru Vojířovi, bylo v té době jen 17–18 let. Po třech letech přechází klub pod sportovní klub TJ Orbis Praha, kde je však speleologická činnost pouhým volnočasovým doplňkem sportu a účasti na sportovních akcích. V roce 1967 získává klub právní subjektivitu jako Speleologický klub Praha, místní organizace ČSM, Praha 2. V té době bylo možné získat právní subjektivitu jenom pod zastřešující organizací sdruženou v tzv. Národní frontě. V roce 1968 se ČSM rozpadl na sedm organizací, Speleologický klub Praha se stal právním subjektem Svazu klubů mládeže. Začátkem 70. let byl zrušen i Svaz klubů mládeže, nástupnická organizace Socialistický svaz mládeže neměl o speleology velký zájem a v květnu 1974 byla pokynem shora činnost Speleologického klubu Praha ukončena. Ztráta právní subjektivity by znamenala ztrátu veškerého majetku a neplatnost uzavřených smluv. Podařil se husarský kousek a Speleologický klub Praha se stal základní organizací Svazarmu 4002/241 a mohl pokračovat v činnosti. Tomu pravděpodobně napomohla také medializace činnosti klubu. Od samého počátku se snažil klub seznamovat veřejnost se svojí činností, ať už prostřednictvím výstav, natáčením pořadů pro Československou televizi, publikováním článků v tisku, relacemi v rozhlasovém Mikrofóru apod. Pro jeskyňáře byl vydáván nejprve informační list Geobuch (1964–?), později časopis Stalagmit (1979–1992).
V letech 1978 až 1989 pak klub vystupoval nejen jako ZO 1-06 České speleologické společnosti, ale i jako zmiňovaná ZO 4002/241 Svazarmu.
1964–1979
Domovskou lokalitou klubu se stal lom na Chlumu, kde se od roku 1964 jeho členové věnovali osteologickým výkopům v komíně blízko vstupu do lomu, dnes označovaném jako Komín Srbských jeskyní. V současné době je považován za evropsky významnou paleontologickou lokalitu fauny posledního glaciálu. Hlavní fáze výkopů, s ohromnými nálezy kostí velkých obratlovců posledního glaciálu včetně známé lebky jeskynního lva probíhala na této lokalitě nejméně do roku 1969, nálezy byly předávány do sbírek Národního muzea v Praze. Bohužel podrobněji výkopy ani pozice kostí nebyly zaznamenávány, dokonce ani později již údajně nebylo možné určit místa, na která byl deponován vytěžený materiál.
Na jaře roku 1965 byla v jeskyních na Chlumu objevena tzv. Tomova sluj a Aragonitová chodba, tedy další spojení mezi Hlavním a Homolovým dómem. V květnu 1968 potom byla objevena Májová chodba s později známým Panoptikem hliněných sošek, které vytvořili jeskyňáři krátící si čas. Dominantu tvořila socha husy s pěticípou hvězdou na čele a brýlemi, která měla údajně představovat Gustáva Husáka. Ve výroční zprávě za rok 1979 je pozoruhodná zmínka o nezdařeném pokusu odstřelit vchod do Májové chodby. Tuto akci provedli neznámí pachatelé. Později vyvstala domněnka, že se jednalo o příslušníky STB, kteří chtěli zlikvidovat přístup k Panoptiku, avšak svým zásahem se jim jenom podařilo obtížně přístupnou plazivku pohodlně rozšířit.
V roce 1964 proběhla také první výprava na Dolný vrch ve Slovenském krasu. Na tuto lokalitu se pak pořádaly každoroční až šestitýdenní expedice, při nichž členové klubu probádali a zmapovali na 100 podzemních krasových jevů.
Mnoho zajímavých informací z 60. let lze čerpat z části osobního archivu Vladimíra Vojíře, který je uložen v Národním archivu. Leží zde roztodivné dokumenty, některé z pohledu naší doby docela úsměvné, z jiných vysloveně mrazí. Příkladem úsměvného dokumentu může být nařízení, kterým se od 3. května 1969 zavedla pro členy klubu čestná daň z přepychu, tzn. 10procentní odvod klubu za útratu v jakékoli hospodě na území Českého krasu. Zamrazí naopak z dopisu určenému redakci časopisu Geobuch, ve kterém se zakazuje používat slovo okupace či okupant v souvislosti se vstupem spojeneckých vojsk.
1979–1990
V roce 1979 měl klub již 60 členů a ke konci roku o členství žádalo dalších 62 zájemců. Mimo hlavního pracoviště Chlum existovaly již i pracovní skupiny, které měly na starost jednotlivé lokality, například pracovní skupina Týnčany či Specialisté. V zápiscích z roku 1980 přibyly skupiny Technická, Amerika (Specialisté) a Chlum. Skupina Chlum se ještě dělila na podsekce Chlum, Kačák, levý a pravý břeh Berounky. V roce 1986 měl klub již 109 členů a došlo i ke změně pracovních skupin. Zůstali Specialisté (A. Zelenka a kol.) a Týnčany (dnes 1-08), přibyly skupiny Kačák, Rudolfová, Kostelík a Stalagmit (tedy redakce časopisu). V roce 1988 se počet pracovních skupin rozrostl až na dvanáct: Netopýří j, Nad Kačákem, Chlum, Rudolfova, Levý břeh – Babyka, Pravý břeh, Specialisté (především SRT lezení), Amerika I., Amerika II., Týnčany, Potápěči a Stalagmit.
Dochází k objevu Únorové propasti a skupina Týnčany pokračuje s průzkumem Divišové a Velikonoční jeskyně. V roce 1984 v jeskyni Nad Kačákem došlo 5. února k objevu Dómu splněných přání. Později, 30. září, bylo proniknuto do rozsáhlého spodního patra Netopýří jeskyně. Výzkum pokračuje i v jeskyni Rudolfová, Srbských jeskyních a v Kostelíku. Právě k jeskyni Kostelík se vztahuje historka o ilegálně zřízeném železničním přejezdu, potřebném k transportu vykopaného materiálu na druhou stranu frekventované železniční tratě Praha-Plzeň. Pikantní je, že ČSD na tuto skutečnost reagovaly až po několika měsících tím, že jeskyni zatarasily několika balvany.
Bohužel nebyla jen samá pozitiva, v srpnu 1985 tragicky zahynul v jeskyni Pierre st. Martin Jiří Kubálek.
Další kapitolou byl již dlouhodobě probíhající výzkum ve štolách na Americe. Zejména v lomu Specialistů (Rybízový) probíhalo zmáhání závalů za účelem dosažení volných chodeb. Část prací byla přesunuta i do Beranova lomu, kde došlo k objevu 90 m dlouhé jeskyně Marie.
V letech 1989–1990 se členstvo věnovalo budování betonového uzávěru na vstupu do Homolova dómu a Komína v Srbských jeskyní a průzkumem Pražského podzemí, zkoumaného od roku 1963. Mimo to se část lidí věnovala znovu odkrytí zavaleného vstupu do Fialové jeskyně a průzkumu čerstvě objeveného Plzeňského komínu (1990).
Významným počinem bylo i zorganizování prvního Setkání speleologů v Českém krasu, v jehož organizování skupina pokračovala až do počátku 90. let 20. stol. a pak i v letech 2010–11. Neméně pozoruhodnou aktivitou bylo získání povolení pro výcvik SRT na mostu Klementa Gottwalda (Nuselský most). Pro výcvik členstva v lezení SRT metodou byl v roce 1984 v lomu na Chlumu zřízen první lezecký SRT trenažér, tzv. Trubky.
Vladimír Vojíř se ukázal být schopným manažerem. Spolupracoval s odborníky z Národního muzea, uměl jednat se zástupci důležitých organizací, všemi dostupnými prostředky propagoval činnost klubu, dokázal dohodnout zakázky na doplňující činnost jako zdroj poměrně významných finančních prostředků, které byly důležitým zdrojem financí pro tuzemské i zahraniční výpravy. Organizoval práce na lokalitách až pro 200 členů klubu, svého času byl Vojíř uznávanou autoritou, člověkem, bez něhož si členové klubu neuměli bádání v jeskyních vůbec představit.
1990–2001
Zlomovým obdobím pro klub byl rok 1989, kdy proběhla Sametová revoluce a nová doba přinášela nové možnosti. V té době vykrystalizoval problém, o kterém dlouho nikdo nevěděl, nebo spíš nechtěl mluvit. Někteří členové si začali uvědomovat, že V. Vojíř chce mít vše pod svoji kontrolou a hlavně vždy musí být vše dle jeho představ. Následkem toho se zhruba polovina členů rozhodla opustit Speleologický klub Praha a založit si vlastní ZO 1-11 Barrandien. Mezi skupinami došlo k vzájemné písemné dohodě o vyrovnání vztahů a zájmových lokalit. Po určité době si ale další vlna členů Speleologického klubu uvědomila podobný problém, kterému čelili ti odchozí ...
Vláďa Vojíř vzhledem ke svým především firemním aktivitám (Nautilus), které v 90. letech začal upřednostňovat, dovedl klub takřka do naprosté izolace a ztráty členstva. Později, od roku 1996 již klub neměl ani platnou výjimku na lokalitu Chlum a činnost se snížila na minimum. Nakonec se počet členů ustálil na pouhopouhých deseti lidech.
V tomto okamžiku se chopil iniciativy Karel Ryšánek, který začal Vojíře, bohužel bezvýsledně) tlačit k oživení klubu. 27. února 2002 byl proto Karel Ryšánek zvolen novým předsedou klubu. Krátce na to Vojíř založil občanské sdružení Speleologický klub Praha a začal jednat s Radotínskou cementárnou (vlastníkem lomu na Chlumu) s cílem získat smluvní vztah na lokalitu Chlum pro toto nově založené občanské sdružení.
Tímto jednáním V. Vojíř hrubě porušil zájmy ZO ČSS 1-06 a byl ze ZO vyloučen.
Nejistotu ohledně domovské lokality, tj. Chlumu, nakonec vyřešila nová nájemní smlouva s Radotínskou cementárnou, kterou vyjedna Karel Ryšánek a Karel Roubík, ale i to, že náš klub získal takřka po sedmi letech v listopadu 2002 od CHKO platnou výjimku. Tímto datem začala novodobá kapitola dějin klubu.
-Vlada-