Články, dokumenty, všeobecné informace

Speleologové, kteří v potu tváře (v případě Sardinie doslova) vykopávají vstupy do nových jeskyní, si občas musí odpočinout, nechat zahojit mozoly a oloupat ze sebe nalepené bláto. Nejlepším odpočinkem pro jeskynáře je pochopitelně návštěva nějakého podzemí, které za něj vykopal někdo jiný. Proto nás to na letošné expedici na Sardinii táhlo i do místních dolů.

obr. 1. Opuštěné provozní budovy dolu Monte Arba

Sardinie má celkem pestrou geologickou stavbu a je bohatá na nerostné suroviny od rud drahých kovů přes polymetalické rudy, fluorit a baryt až po uhlí. Letos nás zajímaly především doly na stříbrné rudy.

První volba padla na historický revír San Vito - Monte Arba v jihovýchodní části ostrova. Neměli jsme moc přesné informace, kde se důl nachází, a tak jsme se museli spoléhat na nepříliš podrobnou automapu a montanistickou intuici. Odhadli jsme, ve kterém kopci by doly měly být, a vydali se nejbližší sjízdnou cestou směrem k němu. Po delším bloudění a nečekané návštěvě několika zahrad místních občanů jsme zjistili, že správnou cestu oznažuje obrovská hnědá cedule s názvem dolu. Tím hledání neskončilo, cedule byla jediná a odboček mnoho. Brzy jsme však pochopili, že obtížná dostupnost je hlavní předností této lokality. Tarto opuštěná hornická osada ze všeho nejvíc připomíná město duchů z divokého západu, nechybějí ani okenice mlátící ve větru. Během několikahodinové návštěvy jsme nepotkali ani živáčka. V některých polorozpadlých budovách tu stále jsou zbytky strojů

obr. 2. Jak dlouho by to takhle asi vypadalo u nás?

Místní nemají moc často důvod sem jezdit a turisté to nejspíš obvykle nenajdou. Pochopitelně jsme se začali shánět po nějakém podzemí a podařilo se nám najít dva vchody do štol, jeden přímo pod centrem osady, druhý v údolí vedoucím mírně na jihovýchod. Nebyly to důlní chodby, ale spíš podzemní náhony, pravděpodobně zčásti ražené a zčásti hloubené a velice pěkně zaklenuté kaměnnými klenbami

obr. 3. Podzemní náhony v důlním areálu občas docela strmě stoupají, vypadá to, že hlavním účelem bylo spíš ukrýt potok do podzemí aby nepřekážel než zvýšit spád pro pohon strojů

V obou nás překvapily početné kolonie vrápenců velkých. Ani při dalším průzkumu jsme nenašli žádnou štolu, pouze šachtu v poměrně zajímavé šachetní budově ve svahu kus nad jedním z náhonů.

obr. 4. Šachetní budova, samotná jáma je vpředu v části budovy připomínající spíš vápenickou pec

 Bohužel jsme s sebou neměli lezecké náčiní, ale aspoň máme důvod se sem vrátit. Cestou zpět nás zaujaly dva podivně zbarvené čtverce lesa. K našemu překvapení označovaly starý citrusový sad plný dozrávajících plodů, patrně chloubu dávných obyvatel nedaleké vily, snad majitele dolů.

Druhá lokalita byla o dost známější. Vesnice (bývalé městečko) Argentiera ležící na nejzápadnějším cípu ostrova poblíž města Sassari je díky monánním památkám zapsaná do seznamu UNESCO. Turistů tu je víc než obyvatel, ale vzhledem k tomu, že obyvatel je asi 70, tak o nějakém přelidnění nemůže být řeč. Zdejší proslavený komplex důlních úpraven a těžní jámy se v době naší návštěvy bohužel právě opravoval. O něco líp jsme dopadli poblíž polorozpadlé těžní věže při jediné přístupové cestě do vesnice.

obr. 5. Těžní věže na Sardinii jsou dost podivné, nebýt průvodnic, možná bychom nepoznali, o jakou stavbu jde

Samotná šachta byla po asi 25-30 m zatopená, ale za ní ústila na den štolka, která vedla do menší dobývky.

obr. 6. Skála v Argentieře je výrazně vrstevnatá a grafitická, kromě toho puká díky krystalizaci minerálů vzniklých při zvětrávání pyritu, což vše dosti znepříjemňuje průzkum podzemí

Z té pokračoval dolů otvor se silným průvanem. Tentokrát jsme s sebou dokonce měli i lezení, ale necítili jsme se tu vůbec dobře. Ze stěn neustále bez našeho přičinění odpadávaly lupínky silně grafitické horniny a nenašli jsme žádný kotevní bod, jemuž by šlo věřit byť jen pozdravení, takže jsme se po krátké době dohodli, že nás pokračování do hloubky vlastně tak moc nezajímá.

Při dalším průzkumu v kopcích přibližně na východ od vesnice jsme našli ukázkovou montánní krajinu s řadou dobývek proražených na povrch a štolou, v níž bylo po kotníky kozích bobků. Poměrně zajímavě byla v tomto dole vyřešená odvodňovací štola, která vedla přímo do moře, dokonce s odbočkou na pláž. Díky tomu byla v úvodní části štoly slaná voda a mohutné sasanky. Směrem do nitra kopce bohužel stoupala hladina a další postup odvážných průzkumníků zastavilo hrozící namočení trenýrek.

text a foto: Nealkoholik

vložil: -Vlada-

Zpět na seznam článků